Rozhodnutí jet teď v létě do Amsterdamu, bylo velmi
spontánní a tak to mám nejraději.
Stačil jeden telefonát, kdy jsme si se sestrou a mámou
sdělovaly, že vlastně nemáme žádné plány na víkend a woala, myšlenka se
zrodila.
Bookly jsme si ranní let, abychom měly celý den před sebou. Podobně
jsme si to zařídily s odjezdovým dnem. Zpáteční let jsme měly
v 20:30, takže jsme si naplno užily poslední chvíle v Amsterdamu. Celkem
jsme tam strávily 4 dny, což bylo úplně akorát.
První položkou po příletu byla snídaně! (Jak jinak). V příštím článku budete mít shrnutá místa,
kde všude jsme byly, která určitě musíte navštívit.
Už když jsme projížděly městem směr na hotel, byly jsem
unešená z architektury. Tolik krásných baráčku namačkaných na sebe, jsem
snad nikdy neviděla.
Ten den bylo celkem pochmurné počasí, takže cihlové a
barevné baráčky mi připomínaly trochu anglický Brighton. Když už jsme u té
Anglie, tak mám tady poznámku, že tam bylo opravdu dost Britů.
Proč?
Jinak v globálu bylo opravdu příjemné, že lidi uměli
perfektně anglicky. Když si zrekapituluji moje cesty za poslední rok, tak jsem
asi nebyla v zemi, kde by dobře ovládali angličtinu.
Jelikož jsem v Amsterdamu a obecně v Nizozemí byla
poprvé, docela mě překvapilo, že všechno vypadá úplně stejně.
Není to tak, že dojdete na ten fotogenický most, na kterém
se fotí ta ikonická fotka z Amsterdamu. Všechno vypadá úplně podobně, ale
moc nádherně.
Věděla jsem, že budeme dost chodit a poznávat, takže všechny
mé nošené outfity obsahovaly pohodlné boty a jelikož jsme zpět na hotel
přicházely po desáté večer, tak i nějakou svrchní vrstvu.
Zbytek dnů, nám počasí krásně vyšlo. V česku bylo tuším
nějakých 37°C a my si tam užívaly 26°C.
Spousta míst mě fascinovala. Například ta okna! Obrovská
okna v bytech. Někdy vidíte lidem i do obýváku. Vidíte jak sedí u
televize, nebo třeba zrovna vaří večeři. Daň za tak veliká okna a spoustu
světla, jsou jejich uzounké a vysoké schody v baráku. No ale
v porovnání prosvětlených bytů u nás v česku, bych možná vysoké
schody jako daň přijala.
Pokračujeme. Amsterdamští
mají opravdu vytříbený vkus. Ve městě najděte krásné design shopy,
showroomy, kavárny, malé galerie nebo i bistra s krásným designem a food
stylingem. Zkrátka mají cit pro estetiku.
V centru mi
přišly super fronty na hranolky. Neochutnala jsem je přímo jako street food,
ale později jsme si je objednaly v nějaké restauraci. No, asi se tam budu
muset vrátit. Protože musím stále myslet na hranolky s obrovskou možností
polev.
Náramně se mi líbila výstava Banksyho. Už od střední školy jsem ji chtěla vidět a bylo to skvělý. Prostory ve kterém se díla nachází. Jeho citáty po celém domě. Portrét mé oblíbené Kate Moss. Ach! Určitě zajděte! Van Gogh to samé. Krása, krása, inspirace!
Nyní se dostáváme se k tomu, co se mi na Amsterdamu teda nelíbilo.
Asi jako každý člověk, co je v novém městě poprvé,
hledá si ty nejnavštěvovanější místa. Jedním z nich je Red Light District.
Dočetla jsem se, že je to vyhlášené kvůli Coffee shopům, což mě zajímalo
samozřejmě.
No...byl to pro mě dost silný zážitek. Vidět najednou holky
(celkem hezké), ve výloze, oblečené ve spodním prádle, bylo pro mě tak
nepříjemné!
Upřímně vám říkám, že jsem se snažila nedívat se a rychle
uličkou projít. Říkala jsem si, že slečnám asi taky není příjemné, když se na
ně turisti dívají jako na zvířátko ve zverimexu.
Jenže nebylo moc kam utéct. Někteří turisti z nich měli
slušně řečeno srandu, to mě přivádělo na myšlenku, že tam nestojí pro nic za
nic a evidentně tu klientelu mají. Najednou mi Amsterdam přišel tak moc
špinavý.
Lokace je celkově dost podivná, protože uprostřed „ulic hříchu“ stojí kostel. Tak paradoxní prvek. Přijde jako výsměch všemu. Výsměch, protože Nizozemí dřív bylo rekatolizované a Holanďané následovali luteránství. A najednou je církevní budova epicentrem vší špíny.
Bylo mi z celého toku myšlenek, jak se tam věci mají dost těžko.
Coffee shopy: tam jsou absolutně legální záležitost. Jointa a všechny možné formy marihuany (a asi dalších návykových látek) si můžete v klidu dopřát v kavárně.
Ta procházka po Red light district, mi stačila. Lidi do sebe i do mě naráželi. Když jsem se jim podívala do tváře, jednoduše nešlo si nevšimnou těch obrovsky rozšířených zorniček. Měla jsem pocit, že se nedívám člověku do očí, ale spíš nějakému zombíkovi.
No a poslední věc je, že ke konci výletu se mi fakt fyzicky dělalo špatně, když jsem trávu na ulici cítila. Tak nehorázně mi to smrdí, že jsem si myslela, že vrhnu. No a tam to cítíte co dva kroky.
Žádné komentáře:
Okomentovat